Chronická hepatitida typu C je nemoc, která plíživě ničí játra a může přivodit i smrt. Kdo se
dozví, že je HCV pozitivní, chce se obvykle viru rychle zbavit. A když se to nedaří dosavadními
standardními postupy, je třeba sáhnout po modernějších lécích. Evropská léková agentura
začátkem roku povolila právě takovou léčbu založenou na kombinaci tří léčivých látek. Podle
výsledků klinických zkoušek má bezmála stoprocentní účinnost!
Hepatitida C zdaleka není jen nemocí toxikomanů. Mnohým stačila k nákaze trocha smůly. To
byl i případ paní Ivany Vanišové, která pracovala jako zdravotní sestra. „V sedmdesátých letech
jsem jako mladá sestřička po zdravotní škole nastoupila na hepatologii. Nejspíš při punkci nebo
jiném odběru biologického materiálu jsem se nakazila virem hepatitidy C,“ vypráví. Nemoc se
přenáší krví, a tak stačila neopatrnost při práci s jehlou…
S odstupem let paní Ivana postupně prošla dvěma „koly“ dlouhé a vyčerpávající léčby, ale nepomohlo jí to. Její život byl ve znamení únavy a vyčerpání. Úspěch přineslo až zapojení do studie
testující v předstihu právě tu léčbu, která aktuálně dostala v Evropě zelenou – a postupně se
tedy v členských zemích může zavádět do praxe.

„Chronická hepatitida C je onemocnění velmi komplexní
Existují různé genotypy, máme vedle sebe specifické skupiny pacientů. Potřebujeme pro rozdílné
nemocné vybrat vždy tu správnou léčbu. Nyní dostaneme do rukou takovou, která u správně zvolených pacientů odvede tu nejlepší práci,“ říká MUDr. Jiřina Hobstová, Csc., která působí v Centru pro léčbu virových hepatitid na Interní klinice 2. LF UK a FN v Motole a je ošetřující lékařkou paní Ivany Vanišové.

Virus nemá šanci – léky ho ničí v různých fázích životního cyklu
Proč bylo vyléčení paní Ivany tak náročné? Obecně platí, že šance na úspěch postupně klesá
s tím, jak dlouho je člověk nemocný. A paní Ivana měla virus v těle skoro tři desítky let!
„Virus se také rychle množí a mutuje. Nová léčba, která paní Vanišové pomohla, je první, jež je
založená na třech přímo působících antiviroticích s odlišnými mechanismy účinku a nepřekrývajícími
se profily rezistence. Působí proti viru hepatitidy C v různých fázích jeho životního cyklu,“
vysvětluje MUDr. Hobstová. Trojice antivirotik je (v závislosti na charakteristikách pacienta či
podle genotypu viru) doplněna případně o ribavirin – ten se ostatně užívá již dlouho v kombinaci
s interferonem a případně dalšími léky.
Právě interferon ale v nově schválené kombinaci chybí. „To je bezpochyby přínosem pro lepší
snášení léčby. Interferon má totiž nepříjemné vedlejší účinky. Díky bezinterferonovému režimu
se podaří udržet na léčbě větší množství pacientů. Kromě této výhody mají však nové lékové
kombinace (již bez interferonu) i výrazně lepší účinnost a umožňují i zkrátit dobu léčby,“
dodává MUDr. Václav Hejda, který hepatitidu C léčí na I. interní klinice LF UK a FN Plzeň.
Vyhlídky (zvláště pro obtížně léčitelné pacienty) jsou tak podle jeho slov velmi dobré. Klinického
vývojového programu testujícího novou léčbu se zúčastnilo přes 2300 pacientů ve 25 zemích
v rámci šesti klíčových studií fáze III. Vyléčilo se v nich 95 až 100 procent pacientů s nejobtížněji
léčitelným genotypem viru (pozn.: jde o genotyp 1, v Evropě vůbec nejrozšířenější). Virologické
selhání bylo pozorováno u méně než 2 procent pacientů.

Zajímavá čísla a fakta
• Chronickou hepatitidou C trpí v Evropě asi 9 milionů lidí. Do chronické formy
nemoc přejde po akutní fázi u většiny nakažených.
• V Evropě dominuje subtyp viru 1b (47 procent).
• V některých zemích (Itálie, Francie, Řecko, Španělsko) začíná stoupat
výskyt genotypu 4, který je nejvíce rozšířen na Středním východě, v Egyptě
a v subsaharské Africe. Nová kombinace antivirotik je schválená i pro léčbu
genotypu 4, a to v kombinaci s ribavirinem.

 Zdravotní sestra se kdysi nakazila hepatitidou C při práci. Vyléčila se po desítkách let

Paní Ivana Vanišová byla profesí zdravotní sestřička. Vystudovala zdravotní školu a nastoupila na hepatologii do nedávno zřízeného Institutu klinické a experimentální medicíny v pražské Krči. Pravděpodobně při punkcích a dalších odběrech biologického materiálu se nakazila virem hepatitidy C, který však tehdy – v sedmdesátých letech – medicína ještě neznala.

Infekce se u ní projevila dlouhodobou únavou. Měla zvýšenou sedimentaci, ale příčinu se nepovedlo odhalit. Lékaři měli podezření na revmatickou horečku. Bylo to tak vážné, že ve hře byl i odchod do invalidního důchodu.

Nemoc si diagnostikovala sama

Paní Vanišová ale zatnula zuby a vytrvala. I přes dlouhodobou únavu dál pracovala, žila jako ostatní a založila rodinu. Na to, která nemoc způsobuje její trápení, se přišlo až bezmála po čtvrt století.

V roce 1998 na dermatovenerologické klinice U Apolináře kontrolovali zaměstnancům přítomnost protilátek proti hepatitidě B. „U mne se nevyvinuly, tak mne náš závodní lékař přeočkoval. Po tom očkování mi bylo opravdu hodně zle. Protože jsme U Apolináře měli laboratoř, sama jsem si pak udělala test na panel hepatitid. A vyšla mi pozitivní virová hepatitida C,“ vypráví paní Vanišová.

Celý následující rok strávila v pracovní neschopnosti. Absolvovala svou první léčbu, a to interferonem ve třech injekcích denně. Trvala dlouhých a krušných 14 měsíců.

„Trpěla jsem velmi častými a silnými výpadky paměti, začaly mi padat vlasy, nemohla jsem jíst, zhubla jsem během dvou měsíců o 15 kg. Dokonce mne na čas museli hospitalizovat. Kvůli léčbě jsem byla chudokrevná a dušná, nevyšla jsem sebemenší kopeček ani pár schodů. Když mne při chůzi po rovině předbíhaly seniorky o berlích, říkala jsem si, že tohle je můj konec,“ vzpomíná.

Bohužel během 14měsíční léčby množství virů v krvi neklesalo. Léky u paní Vanišové zkrátka nezabraly. Tentokrát už zůstala doma v invalidním důchodu

Při druhé léčbě se svíjela bolestí na zemi

Po několika letech jí ve Fakultní nemocnici Motol nabídli možnost další léčby, a to interferonem a ribavirinem. V tomto případě zhubla výrazně pomaleji, zato trpěla silnými bolestmi kloubů i kostí. Celé hodiny se svíjela na podlaze. Stala se vězněm vlastního bytu… S manželem se vzdali i oblíbených pobytů na chatě. „Bylo totiž úplně jedno, jestli se svíjím doma, anebo někde jinde,“ vysvětluje paní Ivana. Po 8 měsících léčby byla virémie pořád vysoká, a tak jí lékařka léčbu přerušila jako neúspěšnou.

Pár měsíců před dosažením důchodového věku ještě nastoupila na půl úvazku zpátky do zdravotnictví. Věnovala se pacientům s Holterovými monitory. „Byl to zápřah, pacienti přicházeli od časného rána. Musela jsem se učit nové věci navzdory stálé únavě.“
Když přišla nabídka na zařazení do studie s novým lékem, neváhala „Zkusila bych cokoli, abych se vyléčila,“ říká.

Tentokrát byla léčba bez injekcí. Neobjevily se ani bolesti kloubů, ani nevolnosti. „Věděla jsem od své lékařky, že léčba by měla být účinná ve více než 90 procentech případů. Ale říkala jsem si, že při mé smůle budu patřit k těm 10 procentům, u kterých nezabere.“ Jenže tentokrát už to vyšlo. Virus z krve zcela zmizel.

Poté, co se tuto novinu dozvěděla, nechala si ji pár dní jen pro sebe. Užívala si to vědomí, a jak říká, vnitřně se s ním mazlila. Rodině zprávu oznámila jako dárek na narozeninách vnučky.

„V něčem jsem přece měla štěstí. Navzdory tolika letům s infekcí se mi vyhnula jaterní cirhóza. Ale i tak si říkám, proč jen se tahle léčba neobjevila o něco dřív. Je mi 60 let, dobrou půlku života jsem mohla prožít úplně jinak, mnohem lépe,“ zakončuje paní Vanišová.