Dejme seniorům možnost se rozhodnout

Stereotypizace a stigmatizace seniorů. Jejich označení jako ohrožené skupiny. Rozhodování státu a společnosti za zcela svéprávné osoby. To jsou skutečnosti, které daly impulz ke spojení neziskových organizací a pod taktovkou projektu Společná řeč (Člověk v tísni) vznikla jednotná tisková zpráva a vzkaz (nejen) médiím.

Organizace, které se na ní podílejí, poskytují seniorům různé druhy péče - od preventivní po pečovatelskou či ústavní. Stejně jako tyto služby jsou totiž různorodé potřeby a požadavky seniorů. Uvědomujeme si, že daná problematika je složitá, a že na její řešení nelze aplikovat jednoduchá východiska (jakkoliv se o to snažíme). Chceme ale nabídnout náš pohled a zkušenosti, příběhy z praxe.  Zhruba 60 000 lidí žije v domovech pro seniory. Ještě větší masa lidí je od března prakticky nepřetržitě a z větší části nedobrovolně zavřená v zařízeních i bytech, bez možnosti volby. Bez toho, aby se jich někdo zeptal na jejich názor a potřeby.

Bez prostoru k vlastnímu rozhodnutí. Většina z těch desetitisíců lidí je svéprávná. O svém životě si do jisté míry den co den desítky let rozhodovali sami. V minulých měsících ale dostali nálepku “ohrožená skupina” a společnost má zřejmě dojem, že ví, co je pro tuto skupinu nejlepší a co tihle svéprávní lidé chtějí. Stereotypizace a stigmatizace seniorů se tak letos více než kdy jindy ukázala jako problém, se kterým si společnost neví rady. Senioři nemohou vycházet z domovů už prakticky od března letošního roku. Zákeřná nemoc je ohrožení, zároveň z ní ale vyplývá problém sociální izolace a samoty. Ve velkých zařízeních se nákaza může šířit rychleji. Potřebujeme se naučit, jak vybalancovat ochranu na jedné straně a potřebu sociálního kontaktu na straně druhé.

Ukázalo se, že velká zařízení nejsou řešení. Právě tam se totiž situaci dařilo zvládat o něco hůře z důvodu možného rychlejšího šíření nákazy.

„Neříkáme, že pandemie či postup současné vlády přímo může za problémy, o kterých teď chceme mluvit. Poslední měsíce je ale pomohly odhalit a, bohužel, je prohloubily,” říká Kateřina Toholová z Nadace Krása pomoci.

“A není to jen aktuální problém, ale záležitost blízké budoucnosti. Všichni totiž pravděpodobně jednou budeme do téhle věkové skupiny patřit,” dodává Hana Čepová z organizace Právě teď! o.p.s. Zjistili jsme také, že se jako společnost neumíme rozhodnout mezi ochranou versus samotou a strachem. Respektive tam, kde není černobílé vidění a jednoznačné řešení, jsme udělili tvrdý rozsudek.

Co člověk, to jiný příběh

Příběhy seniorů jsou stejně pestré jako příběhy lidí jiných věkových skupin. Senioři jsou mnohdy doma se svými partnery a řeší svoje soužití s nimi. Mohou mít pěkné vztahy, ale mohou být rozhádaní se svými sourozenci nebo potomky, někteří se i roky nesetkali a trápí je to. Mohou mít zdravotní či finanční problémy. To vše ale může potkat osmdesátiletého muže stejně jako pětadvacetiletou ženu. A také nemusí.

“Pamatuji si i na paní přes 70 let, která se nemohla srovnat s tím, že její 96ti-letou matku, o kterou se do té doby jako jediná ze tří sester starala, umístili do Domova pro seniory, a ji teď trápí pocity viny,” vysvětluje jedna ze zakladatelek Terapeutické linky Sluchátko Pavlína Strnadová a dokládá tak, že žena v seniorském věku může zažít stejnou situaci jako ženy o desítky let mladší.

Senioři jsou společností často vnímáni, jako jednolitá, homogenní skupina, což je zásadní nepochopení.

Zajímavý pohled na problémy, které pomohla odhalit pandemie, nabízí kaplanka Sue Ryder Eržika Frinková. „Vnímám, že klienti i zaměstnanci přemýšlejí víc o svém životě, o své konečnosti a o tom, jaký to všechno má či nemá smysl. Vnímám, že daleko horší, než COVID 19, je pro ně sociální izolace. Někteří z nich by raději podstoupili riziko nakažení jenom proto, aby se setkali se svou rodinou. Onemocnění COVID 19 není tím nejhorším, co klienty Sue Ryder mohlo potkat a na rozdíl od nás je nevyvádí z míry,” vysvětluje své zkušenosti kaplanka a nabízí tak nový pohled na věc. Lidé, které se teď snažíme chránit před nemocí, zažili a prožili řádění chřipek, války, nouzi i velké nejistoty. Mají za sebou cestu, kterou by někteří lidé v produktivním věku třeba dost těžko zvládli. A navíc – jejich vidina není tak dlouhodobá, důležitější jsou pro ně radosti každého dne než otázky dalších několika let.

Individuální a lidský přístup je důležitý 

“Pan Jaroslav, ročník 1933, velmi špatně slyší a má jen zbytky zraku. Chce se starat o své věci, hodně přemýšlí a vzpomíná. Silně trpí zákazem návštěv, telefonování a Skype jsou pro něj nevhodné. Chybí mu kontakt s dcerami. Měl obavu, že si nestihne uspořádat svoje věci, měl potřebu před svátky poslat přání, dostat se na hřbitov. Proto jsme umožnili návštěvu nejdřív jedné a pak druhé dcery ve speciálním bezpečném režimu – pro všechny to hodně znamenalo. Pana Jaroslava to uklidnilo,” popisuje nedávnou zkušenost Kateřina Pivoňková z NADĚJE.

Je to případ se “šťastným koncem”, kdy uvědomění individuálních potřeb a požadavků převážilo nad pomyslným “házením do jednoho pytle”. Kdy se zaměstnanci zařízení pro seniory zvládli přizpůsobit aktuálním podmínkám ze strany státu i požadavkům konkrétního člověka. Našla se cesta, jak vyjít vstříc oběma stranám.

Proti tomu ale slyšíme o místech, kde pravděpodobně není čas, kapacita ani možnosti na individuální přístup.

“Snažila jsem se paní K. často psát i dopisy, ale teď má špatné brýle (prý spadly sestřičce na zem a zatím nejsou opravené), takže si dopis nepřečte a personál prý na to, aby se čtením pomohl, nemá čas. Takže teď už jen volám. Návrh na videohovory zatím paní zamítla. Je dost posmutnělá a divně smířená se situací. Ani jídlo jí moc nechutná. Ani už asi nevěří, že se to někdy zlepší. Z chodby ji prý zahánějí, takže většinou leží ve svém malém pokojíku a občas kouká na televizi. Nebo spí. Tyhle zákazy mi nepřijdou fér, senioři se nemůžou bránit, nemají možnost volby, což mi přijde horší než riziko onemocnění,” vypovídá dobrovolnice Barbara.

Kde hledat východisko a pomoc pro lidi, které nechceme vyčlenit z “našeho světa”? Vtáhnout je do něj. Zapojit je. Naučit je chodit ve světě, který se za jejich dlouhý život tak moc změnil. A neoddělovat svět “náš” a “jejich”.

Jaká nabízíme řešení?

Možností je mnoho. Organizace Právě teď o.p.s. nabízí využití techniky. “Máme klientku Marii, která žije se svým manželem v Praze. Oba jsou jsou přes svá onemocnění velmi aktivní, mají koníčky, některé společné. Jarní covidová vlna je zasáhla v čase, kdy se těšili, že je budou moct vykonávat, jak zdraví dovolí. Místo toho ale přišly pocity izolace a frustrace doplněné o pocity strachu z neznámé nemoci,” popisuje příběh klientů Hana Čepová z Právě teď! o.p.s. Paní Marie našla pomoc v on-line živém večerním vysílání, které organizace spustila už v prvních týdnech po uzavření společnosti. Marie se tak mohla vidět se svými kamarádkami, které znala z akcí pro seniory, mohla s nimi sdílet své obavy a mohla si s nimi na dálku dát třeba i virtuální přípitek.

Telefonní linka Sluchátko nabízí zdarma konzultace z řad odborných psychoterapeutů. Jsou připraveni naslouchat, pomáhat, podporovat, povzbuzovat i doprovázet v těžkých a náročných chvílích. Někteří klienti jim čtou své básně, jiní vypráví o obrazech, které namalovali a nemají je komu ukázat, další potřebují podpořit po hádce s kamarádkou nebo si jen tak popovídat s někým, kdo pro ně má pochopení. Mít na telefonu v jedné osobě odborníka i “přítele” je účelem takové služby a také možnou pomocí z pojmenovaného problému.

Dalším z možných řešení a boje proti stigmatizaci může být také podpora dobrovolnictví.

“Právě lidé zapojení do dobrovolnictví objevují v seniorech individuality. Vstupují do jedinečného příběhu jejich života a na vlastní oči „zahlédnou“ hodnotu každého seniora,” říká Hana Čadová z havířovského dobrovolnického centra patřícího pod Adru. Dobrovolníci z různých dobrovolnických organizací přináší svým klientům znovu pocit hodnoty a jedinečnosti.

Dejte jim možnost se rozhodnout

Přicházející vánoční čas spojený se setkáváním rodin bude pro většinu z nás letos náročnější než obvykle. A to hlavně kvůli potřebě dodržování přiměřených bezpečnostních opatření. Dejte vašemu blízkému v seniorském věku možnost a důvěru se rozhodnout. Uvítá bezpečnost a samotu nebo by se s vámi, za dodržení určitých pravidel, rád viděl?

Apelujeme na rodinné příslušníky seniorů, aby raději než drahý dárek věnovali seniorům svůj čas a svou přítomnost.

Uvědomujeme si, že nelze nalézt jednoduché řešení a problematika není černobílé. Proto nabízíme naše různé úhly pohledu a rozdílné zkušenosti, ze kterých se dá čerpat a z nichž může vzejít celospolečenská debata na téma stereotypizace a stigmatizace seniorů.

Marta Molínová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *