jak dlouho budou muset čekat a co vše podniknout, než opět uvidí svoji dceru, ani co přinese jejich shledání.
„Dlouho jsem si myslela, že mne rodiče nechtějí a odjeli. S babičkou jsem se měla krásně; byla jsem tlustá a rozmazlená holka,“ vypráví dnes Pořízková.
S matkou se viděla až po třech letech, s otcem až po šesti. Celou tu dobu rodiče usilovali o její vydání do Švédska, kde se mezitím usadili. Psali prezidentovi, na úřad vlády, zkoušeli to přes Červený kříž, Výbor pro lidská práva při OSN. Komunisté je vyzvali, ať se vrátí zpět, chtějí-li dceru ještě někdy vidět. Jenže otec Pavlíny dostal třicet měsíců natvrdo v nepřítomnosti za ilegální opuštění republiky, matka by šla do kriminálu na rok a pul. „Byla jsem rukojmím komunistického režimu,“ vzpomíná Pavlína. Rodiče se tedy rozhodli k dalšímu kroku. Začali držet hladovku. Rozdali tisíce letáku, dali desítky rozhovorů, petici za vydání dcery mladým rodičům podepsaly desetitisíce lidí ve Švédsku a celá země žila jejich problémem. V Československu zrovna začínal sjezd komunistické strany…

Formanová popisuje individuální cesty každého z aktérů s porozuměním a schopností najít humor či komičnost i ve vážných životních situacích. Ze spolupráce dvou úspěšných žen vznikla úspěšná kniha.

Ukázka z knihy
8. října 1971
„Každou chvilku přivezou mamu,“ ohlásí babička Pavlínce, sotva se vrátí ze školy. „A zůstane tady snad až do neděle.“
Pavlínka se na babičku usměje.
Usměje se a rychle zamíří do pokoje.

Musí totiž zakrýt, že má z mámy velmi rozporuplné pocity.
A není nikdo, vůbec nikdo kromě Vasky, komu o nich muže říct. Obává se, že ani babička by nepochopila, jaké zklamání zažila, když se máma nedávno zjevila u nich v Rejskově ulici.
Její máma, ten krásný obrázek, který si matně pamatovala z dětství! Půvabná panenka, zlatá rybička, co se tu a tam zaleskla v jejich obyčejném rybníku, si najednou vůbec není podobná.
Pod oknem se ozvou brzdy, zvuk parkování.
Pavlínka přistoupí k oknu, za nímž právě vystupuje z auta potvrzení jejích obav.
Žádná zlatá rybka, ale obrovská velryba.
Děvčátko si zarmouceně skousne ret.
Zmatená pozoruje, jak matka v doprovodu dvou mužů kráčí po chodníku k domu.
A nejsou to jen chybějící půvaby, co Pavlínku matou.
Mama prostě vypadá jinak, než jak ji měla uloženou ve svých vzpomínkách a jak ji znala z fotografií. Ústa, oči, držení těla, tohle je nějaká nová máma.
Není možné; že ji ve Švédsku vyměnili?
Asi ne.
Bude si muset zvyknout na tuto.
A ze všeho nejdřív jí opět zopakovat svou etudu čirá radost.
Asi se mámě přece jen líbila, když se za ní vrátila.

9. října 1971
Cestou ze školy se Jirka zastaví v redakci Expressenu, u Claese Hanninga, který ho občas nechává zadarmo zavolat do Československa.
„Je to výborné, chlape! Už o tobě psal i International Herald Tribune!“ raduje se Claes.
„Výborné by bylo, kdybych měl zpátky rodinu,“ namítne Jirka.
Nicméně alespoň se dovolal matce.
Potvrdila mu, že Anna byla propuštěna z vězení a že má být o víkendech doma. Poprosí ji tedy, aby Anně vyřídila, že jí zavolá příští sobotu, a spěchá do práce.

Pavlínčiny chmury vystřídalo upřímné štěstí.
Máma jí totiž ve velikém břiše přivezla ten nejkrásnější dárek.
Miminko. Sourozence.
Bude mít sestřičku!
„To ještě nevíme, jestli to bude holčička,“ směje se máma.
Pavlínka již však v duchu sestře věnovala svou nejkrásnější panenku, tu v hanáckém kroji. Až se narodí, bude si mít s čím hrát.
Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdilné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011) a románu Ten sen (2009). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům.