Hypoglykémii prožijí diabetici 1. typu průměrně jednou za osm dní, diabetici 2. typu pak jednou za 3 týdny. Kromě strachu o zdraví jsou spojené se studem a obavami před širším okolím i diabetologem – otevřený vztah s lékařem a společné hledání příčin a nejvhodnějšího řešení jsou přitom základem prevence hypoglykemických komplikací.

Zatímco organismus „nediabetika“ se dokáže s poklesem cukru v krvi vyrovnat sám, u diabetiků je to jinak. „V těle zdravého jedince je hladina krevního cukru udržována v poměrně stálém rozmezí, u diabetika je tato rovnováha porušena. Většina hypoglykémií je provázena nepříjemnými klinickými příznaky, které mohou být velmi různorodé. Pacienti s diabetem mají jak fyzické projevy, například pocení, třes, křeče, bolesti hlavy a poruchy zraku nebo jemných pohybů, tak psychické. Mezi druhé z uvedených může patřit nesoustředěnost, snížení psychické výkonnosti, zmatenost až agresivita. Pro laiky mohou tyto projevy připomínat opilost,“ popisuje, co se odehrává při probíhající hypoglykémii v těle diabetiků MUDr. Jana Psottová z diabetologické ambulance v Praze.

Čísla neřeknou všechno

Jak obtížné je žít stále s myšlenou, že může přijít hypoglykémie, ukazuje příběh paní Dany: „Cukrovkář nemůže na vše zapomenout ani během dovolené s all inclusive. Skvěle jsem se nasnídala, ke svačině si dala sacharidy v podobě limonády a byla přesvědčená, že pohlídat 2,5letého syna Vítka u bazénu zvládnu. Propustila jsem manžela a šla dělat ‘záchranu do bazénu‘. V tom se mi zatmělo před očima, začala jsem cítit pot, ruce se začali třást. Zachvátila mě panika. Nutně jsem potřebovala sladké a hrozně jsem se bála, že nestačím Vítka z vody vyndat, samotného jsem ho v bazénu nechat nemohla. Táhnu ho za sebou a vidím, jak se mě bojí, začíná plakat a netuší, co se to děje. Dojdu jenom na kraj bazénu a sesouvám se na schody. Do bufetu už nedojdu a nikdo netuší, co se děje. Co když usnu nebo jen nezvládnu vstát a Vítek skočí zase do bazénu? …tentokrát to manžel stihnul. Ale co příště?“

Starost o dítě, jako v popsaném příběhu, je jenom jedním z důvodů, proč se mohou zcela změnit pečlivě připravené plány diabetika. I malé nepříjemnosti mohou být pro diabetiky život ohrožující – stačí dopravní zácpa, zaseknutý výtah nebo zvrtnutý kotník při procházce. To vše jsou situace, kdy hrozí závažná hypoglykémie vyžadující pomoc okolí.

Z dotazování mezi diabetiky vyplývá, že se nejvíce bojí následků svého špatného soustředění během a po hypoglykémiích a dále dlouhodobých zdravotních komplikací a pobytu v nemocnici. S hypoglykémiemi jsou ale spojené nejen obavy, ale také velký stud před nezasvěceným okolím, ať již v práci, škole nebo na ulici.

I přes tyto obavy se pacienti s diabetem snaží často hypoglykémie zvládnout sami, bez pomoci diabetologa. Výsledkem je, že si tři čtvrtiny diabetiků 1. typu a přibližně polovina diabetiků 2. typu po hypoglykémiích sami snižují dávku inzulinu.  Kvůli tomu, aby zmenšili riziko hypoglykémie, si diabetici také častěji měří hladinu krevního cukru, zvyšují si příjem cukru nebo svačin (což vede k přibírání na váze) a každý šestý ubere v pohybu. Svému lékaři zavolá jen 1 z 5. Následkem samoléčby přitom může být špatná kompenzace diabetu a vznik závažných zdravotních komplikací, které s tím souvisí.

„Za hypoglykémii si můžu sám“

Hypoglykémie prožívají i diabetici 2. typu, kteří jsou léčeni léky nebo kombinací léků s inzulinem. Faktem ale je, že hypoglykémie jsou u nich méně časté, protože příčina diabetu 2. typu se od poruchy u lidí s diabetem 1. typu liší. Počet hypoglykémií a jejich závažnost se spolu s přechodem na inzulinovou léčbu v minulosti zvyšovaly a je obecně vyšší u diabetiků 1. typu (u nichž není jiná než inzulinová terapie možná). Nové moderní léčivé přípravky tento handicap snižují a zmenšují riziko hypoglykémií i v případech, kdy diabetici ideálně nepřizpůsobí užívání inzulinu (jeho načasování a dávkování) plánované fyzické aktivitě a času a složení jídla.

Diabetici dávají často vinu za hypoglykémie sami sobě a svým chybám nejen v léčebném režimu. O hypoglykémiích pak svému diabetologovi neříkají z obavy před negativním hodnocením. „Hypoglykémiím se u pacientů, zejména těch léčených inzulinem, skutečně nevyhneme. Naším společným cílem je naučit se s hladinami a jejich možnými výkyvy pracovat co nejlépe. Existuje zde také možnost upravit léčbu a zvolit takovou, která pokud možno případné výkyvy kompenzuje,“ uzavírá MUDr. Jana Psottová z diabetologické ambulance v Praze.

Strach diabetiků je oprávněný – trpí tělo, duše i vztahy

Následky hypoglykémie je možné rozdělit na fyzické, psychické a sociální. Fyzickými je bezprostřední ohrožení formou dopravních nehod, pádů, zlomenin a dalších poranění. Ty jsou způsobeny poruchami vnímání, neschopností orientace a ovládání se, případně bezvědomím. Dlouhodobé obavy z hypoglykémií pak znamenají trvalý stres a omezování sociálního života diabetika v obavě z ataku. Přímým následkem může být též pracovní neschopnost v následujících hodinách či celém dnu. S tou má po tzv. noční hypoglykémii zkušenosti 23 % diabetiků.  Závažná hypoglykémie může znamenat i smrt, jak v důsledku úrazu, tak srdeční arytmie nebo srdeční zástavy.

Dlouhodobé a neléčené hypoglykémie mohou vést k tomu, že pacienti přestávají být citliví na hypoglykemické příznaky a zvyšuje se u nich tak množství tzv. nerozpoznaných hypoglykémií. Následkem je vyšší riziko závažných hypoglykémií vyžadujících záchranu druhou osobou. V delším časovém horizontu pak znamenají zvýšené riziko srdečně-cévních onemocnění (infarktu, mrtvice apod.), poruchy krevní srážlivosti, poškození nervového sytému nebo rozvoj demence a kognitivních poruch.

Mnoho lidí s diabetem považuje hypoglykémie za součást svého života. Prevence hypoglykémií a dobrá kompenzace diabetu ale není možná, pokud ke svému zdravotnímu stavu pacienti-diabetici nepřistupují zodpovědně. Důležité je, aby oni sami hledali možné příčiny hypoglykémií a společně se svým diabetologem se zaměřili na jejich řešení.