Pivní národ, jakým Česká republika beze sporu je, má i bohatou historii předmětů, které se k pití piva, jeho výrobě, ale i skladování váží. Dnes již tradiční pivní láhev má za sebou historii nejenom bohatou, ale i velice bouřlivou, jak ukáže připravovaná výstava pivních lahví na děčínském zámku.
Čechy byly v uvedení lahví na trh oproti sousedním zemím pozadu, sládkové i majitelé výčepů je dlouho odmítali. Obávali se totiž o svůj byznys. V poslední třetině 19. století však došlo i v českých zemích k masovému rozšíření lahví. V posledních letech se pivní lahve staly předmětem čilého sběratelského zájmu. Zatím ovšem chybí kvalitní a zejména systematické informace o jejich historii, typologii, označení či druzích uzávěrů. Tento nedostatek by měla alespoň částečně napravit připravovaná výstava pivních lahví na děčínském zámku. Návštěvníci si na ní budou moci prohlédnout
základní typy lahví, dozví se, jak se lišily lahve na porter od těch na ležák, či další druhy piva. Velká pozornost bude věnována také způsobu, jakým se lahve vyráběly ve velkých průmyslových sklárnách až do nástupu Owensova stroje. Poslední místnost expozice bude věnována fenoménu stáčíren. Vystaveno bude kompletní vybavení stáčecí dílny. Výstava pivních lahví na děčínském zámku bude zahájena 16. listopadu a potrvá do 31. března 2018.
„Kdokoliv měl někdy v ruce starou pivní láhev ví, že v minulosti bývaly mnohem pestřejší než dnešní unifikované výrobky,“ uvádí Ing. Iveta Krupičková, ředitelka zámku Děčín. „Počátkem 20. století kolovaly pivní lahve v nespočetných variantách. Ty se od sebe navzájem lišily v mnoha směrech – samozřejmě podle výrobců, kterých bylo před 1. světovou válkou mnohem více než dnes, dále podle druhu piva, které se do nich stáčelo, také podle označení či způsobu uzávěru. Řada lahví nesla například působivé reliéfní označení výrobce, například ve formě šlechtických erbů. Pivní láhev ovšem není zajímavá jen sama o sobě, vypráví celou řadu příběhů. Je dokladem někdejší rozmanitosti regionálních pivovarů, do její historie se promítají také hospodářské dějiny. Průmyslový rozvoj a nové technologie ovlivnily jak samotné vaření piva, tak i výrobu lahví či jejich uzavírání,“ dodává Iveta Krupičková.
V Čechách mělo zavedení pivních lahví velké zpoždění například za Anglií, neboť zdejší pivo mnohem více pěnilo a lahve se proto trhaly. Běžným postupem, jak zpomalit proces tvorby CO₂ v lahvích bylo zakopat je do hlíny či písku. Zavedení také všemožně bránili majitelé výčepů, neboť se obávali o svůj byznys. Přesto v poslední třetině 19. století došlo i v českých zemích k masovému rozšíření lahví. Samotné pivovary ovšem přistupovaly k prodeji svých produktů do lahví jen neochotně. Zejména v průmyslových oblastech, kde bylo běžné pít pivo během pracovní doby, proto vznikla živnost stáčečů, kteří zajišťovali stáčení piva ze sudů do lahví a většinou i jejich distribuci přímo k zákazníkovi. Vzhledem k vysoké konkurenci nebylo možné vybírat zálohy, a proto stáčeči sháněli prázdné lahve doslova kde se dalo, jen aby nemuseli kupovat nové. Na několika místech dokonce vznikly i směnárny lahví, aby se zajistilo, že piva jednoho pivovaru nebudou prodávána v lahvích jiného výrobce.
Od konce 19. století se ruční práce postupně nahrazovala poloautomaty. Zlom nastal s vynálezem Owensova automatu, na jehož pořízení si evropské sklárny musely založit kartel a rozdělit výrobní kvóty. V Čechách se Owensovy stroje rozjely těsně před první světovou válkou a český sklářský kartel řízený Českou bankou Union měl rozhodující podíl na výrobě pivních lahví až do druhé světové války. Kartel účelovým snižováním cen úspěšně likvidoval sklárny, které stály mimo něj (Duchcov, Radnice u Plzně).
Pivní lahve pro výstavu půjčují děčínskému zámku čtyři sběratelé, část exponátů je vypůjčena také z Muzea města Ústí nad Labem. Výstava vzniká v rámci přeshraničního projektu Šlechtické poklady – sběratelské radosti v Sasku a v Čechách, který byl finančně podpořen Evropskou unií z Programu přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko 2014 – 2020.
