O autorovi:

Stanislav Kužel (*1946)

Letecký fanda, kitař a novinář, který patří k dlouholetým popularizátorům vědy, techniky a kosmonautiky v rozhlase i v řadě časopisů. S řadou kosmonautů či astronautů se znal a zná osobně ze své rozhlasové éry, kde působil jako redaktor pro vědu a techniku. Reportoval např. i kosmický let Sojuz-Apollo, start Vladimíra Remka či Jeana-Loupa Chrétiena. Zřejmě jako první Čech si vyzkoušel simulátor kosmické lodi Sojuz (1975).
Stanislav Kužel prošel i tiskovým oddělením Akademie věd (1985 – 1989) a od poloviny devadesátých let až do odchodu do důchodu působil v několika IT časopisech jako šéfredaktor. Je mimo jiné i autorem několika knih (kosmonautika, sci-fi či povídek) a řady populárně-vědeckých článků z různých oborů.

Ukázka z knihy:

Admirál Tengiz

Když se nad Afrikou zapálily brzdící motory Sojuzu, vzlétly vrtulníky se záchrannými četami, aby pátraly po přistávací kabině. Než ale vzlétl ten velitelský, došlo ke sporu – velitel záchranné jednotky podplukovník Silajev rozhodl vzhledem k počasí co nejvíce odlehčit stroje a omezil i počet lidí na palubě, včetně tehdy už generála Adriana Nikolajova a podplukovníka KGB Čekina. Ten ale odmítl opustit vrtulník, což podle pamětníků v mnohém ovlivnilo nadcházející nepředvídanou situaci. Ona přítomnost zástupce obávané KGB jakoby postavila každý krok záchranářů v možné nepředvídané situaci pod dozor tajné policie. Což se za patnáct minut po vzletu vrtulníků skutečně stalo. To nebylo nikomu příjemné a Nikolaj Čekin se rád do věcí míchal.
Krátce na to obdržely posádky pátračů informaci, že loď mine vypočtený bod přistání o sto dvacet kilometrů a bylo jasné, že stroje nedoletí včas…

Navigátor velitelského vrtulníku, který letěl podle zachycených signálů z lodi, náhle konstatoval: „Blížíme se k velkému jezeru Tengiz… Vypadá to, že loď přistála na jeho hladině!“
Někdo pak poznamenal: „To je zákonité – na palubě je námořník, tak musel sednout do vody, ne? Rožděstvenskij bude admirálem na Tengizu…“
Nikdo se však v ten moment nesmál – ale Rožděstvenskému se později jinak neřeklo, než „Admirál Tengiz“.
Bylo 17 hodin 45 minut UTC, což znamenalo 23 hodin místního času, když kabina Sojuzu 23 dosedla na „zem“, 195 kilometrů od Celinogradu. Ale přistání bylo jaksi měkoučké, kabina se houpala jako ve vlnách – ano, byli ve vodě! Jezero Tengiz není žádná louže. Leží v tektonické propadlině a má rozlohu 1590 kilometrů čtverečních. Obvykle pro slanost vody dvanáct až osmnáct procent zamrzá až v prosinci, ale tento rok zima a mráz přišly už v říjnu.
Záchranáři slyší hlas Zudova: „… soudě podle kolébání jsme přistáli ve vodě!“ „Je to tak,“ potvrzuje námořník Rožděstvenskij, „vlnobití je tak kolem dvou – třech ballů.“
Vítr vleče kabinu po zamrzající hladině jezera, asi osm kilometrů od severního břehu. Po odstřelení padáku ale horký modul probořil led a bokem, kudy chladná voda šplouchala do výstupního otvoru, ležel v ledové tříšti. Poklop nešlo otevřít, voda by se vevalila do nitra. To zatím nebylo nic hrozného. Zásoba vzduchu v kabině vystačila na dvě hodiny, ovšem nad hladinou se ocitl jen jeden ze dvou odvětrávacích ventilů o průměru dva centimetry. Zatím se sněhovou vánicí prodírali k místu přistání vrtulníky a posádky chvílemi nic neviděli. Všichni si uvědomovali, že záchrana kosmonautů nebude žádná legrace.
Ale rádiové spojení fungovalo a tak velitel záchranné skupiny podplukovník Bogatyrev dával kosmonautům pokyn, aby svlékli skafandry a oblékli si teplejší letové kombinézy a „vodní obleky“ Forel (Pstruh).
„Připravte se na evakuaci podle instrukcí k přistání na vodě!“
„Rozumím,“ odpovídá Rožděstvenskij.

Jenomže si uvědomili, že nelze otevřít výstupní poklop ve špici kabiny, který je z poloviny ponořený do vody. Ta by okamžitě natekla dovnitř a pokud by se oba neutopili, šel by ke dnu modul. Ven sice nemohli, ale zatím bylo v kabině tepleji a i když měli omezený přístup vzduchu jen jedním odvětrávacím ventilem (druhý byl na protější straně – pod vodou), takových pět šest hodin v lodi mohli v klidu vydržet. Zatím ještě nešlo o nejhorší variantu.
Posádka vedoucího vrtulníku Mi-8 konečně v té bílé mlze spatřila blikající světlo majáku Sojuzu, rozsvítila silný reflektor, ale rádiomaják hlásil, že modul už přeletěli. Vraceli se, ale už nic neviděli. Mezitím dole, v ledové tříšti, začínalo další dějství dramatu.
Slaná voda jezera pronikla do barometrického bloku kabiny a zapůsobila jako kyselina solná. Aktivovala pyropatrony a ty vymrštily – záložní padák! Ten se po dopadu na hladinu nasákl vodou jako houba a stahoval nešťastný kónický modul výstupními a ventilačními otvory pod vodu. A to už byl opravdu malér! Nejen posádce začalo docházet, že situace je mnohem vážnější, než se původně zdálo, že se hraje o jejich bytí či nebytí.
Konečně se vrtulník Bogatyreva dostal nad pohupující se kabinu. Náhle bylo jasné, že je třeba dostat se nějak k modulu, aby se zjistily možnosti evakuace. Ale jak? Nafukovací čluny zůstaly v Arkalyku, protože nikdo nepředpokládal, že budou potřeba.
„Náčelník operativně-technické skupiny podplukovník Silajev rozčileně bloudil očima po všech, kteří byli na palubě vrtulníku,“ vzpomínal na tuto situaci instruktor pro nácvik krizových situací Josif Davidov. „Pochopil, že to je jeho chyba – neprověřil vše před odletem. Pak se jeho oči střetly s mými.
Oblékej se a připrav se k sestupu, prohlásil. Vždyť ty jsi je připravoval na přežití!
Pokrčil jsem rameny a začal chystal oblek Forel.
V tom se do toho vmísil podplukovník Čekin: A proč on? Vy jste se nepostaral, aby tu byly hydroobleky a lodě. A on to má odnést za Vás?
Nikolaj Čekin měl pravdu, ale bylo třeba jednat. Vrtulník se znovu pokusil nalétnout nad tonoucí kabinu a šmátral reflektorem po ledové tříšti. Ale ne a ne ji objevit. Reflektory vytvářely jakýsi sněhový chomáč, který stroj obalil. A i když se podařilo uvidět probleskující majáček Sojuzu, vítr mával vrtulníkem se strany na stranu a pilotu se nedařilo udržet jej nad kabinou. Davidov seděl na prahu dveří Mi-8 oblečený do Forelu a uvázaný k záchranné sedačce, ale ve sněhové vánici se spustit dolů ke kosmonautům nedařilo. Navíc vrtulníkům postupně docházelo palivo a sedaly na břeh, vzdálený asi dvanáct kilometrů. Bogatyrev udělal poslední okruh a také přistál. Aby doplnil palivo.
Je třeba natankovat, vyčkat na lepší počasí… Ale co ti dva v Sojuzu? Vnitřní stěny kabiny se pokrývaly jinovatkou a ledovým škraloupem. Zudov a Rožděstvenskij šetřili kyslíkem, co nejméně mluvili a raději se přes zimu, která jim lezla pod oblečení, moc nepohybovali. Asi dvě hodiny po „odstřelu“ záložního padáku už posádka trpěla nedostatkem kyslíku, vydýchaný vzduch jim začal dělat potíže. Občas zapínali systém regenerace vzduchu, ale pouze na chvilku, elektřiny se začínalo nedostávat. Vypnuli všechna elektrická zařízení ve snaze ušetřit energii v palubních bateriích a v provozu nechali pouze malou lampičku a rádio, kterým udržovali kontakt se záchranáři.
Na břehu zatím zjistili, že na jednom z vrtulníků Mi-6 byly gumové čluny a obleky Forel. Dobrovolníci v čele s velitelem vrtulníku Nikolajem Černavským se na třech člunech vydali k Sojuzu, ale dorazil jen jeden – s Černavským. Ostatní proděravěly ostré úlomky ledu. Ale ani on nemohl kosmonautům pomoci a tak se dorozumívali ťukáním. Situace se měnila z vážné na zoufalou. K ránu Rožděstvenskij sípavým hlasem oznámil, že Zudov z nedostatku kyslíku omdlel. Protože se rádiová anténa postupně obalovala ledem a nořila se pod vodu se špicí modulu, taženou nacucaným padákem, bylo s kosmonauty ztraceno i rádiové spojení. Alespoň bylo jasné, že jsou zatím naživu.
Ráno se konečně vyčasilo, ale teplota spadla na mínus 22 stupňů. Černavský kousek od kabiny Sojuzu pěkně promrznul, ale v noci se už nedokázal vydat těch osm kilometrů zpět na břeh, který ani nebyl vidět. Až z Karagandy přilétl vrtulník pilotovaný zkušeným záchranářem podplukovníkem Nikolajem Kondratěvem, náčelníkem tamějšího záchranného komplexu. Vzal na palubu druhého pilota, potápěče, lékaře a jednoho ze záchranářů a Kondratěv nabídl i veliteli zdejší skupiny Silajevovi, aby letěl s nimi. Ten ale kategoricky odmítl!
„Vezmi Davidova!“ navrhuje Kondratěvovi fotoreportér TASS Albert Puškarev, který přiletěl s ním. „Jestli někdo chlapce zachrání, tak jedině on, který je vycvičil!“
Davidov sbalil své věci a nasedl do vrtulníku místo Silajeva a mířil k potápějící se kabině. Většina lidí na břehu Tengizu ale už rezignovala, mysleli si, že Zudov s Rožděstvenským jsou po smrti. Ale vysazený potápěč-záchranář potvrdil, že ťukání na stěnu ponořené kabiny naznačuje, že někdo žije! Problém byl ale v tom, že ji nešlo zvednout z vody a stabilizovat tak, aby kosmonauti mohli vylézt. Pokusili se tedy kabinu zaháknout a vyzvednout na kapronovém laně na břeh, ale Mi-8 neměl takovou nosnost, aby ji oderval ze zajetí ledu i s nasáklým a těžkým padákem, kterého se ne a ne zbavit.

Ale Kondratěv byl frajer. Po krátké debatě s Davidovým si vzpomenuli, jak nedávno ve Fedosii na Krymu zkoušeli vlek kabiny vodou na laně. Jenomže tento postup nebyl schválen, a v případě nehody by mohlo vše skončit u soudu! Na dlouhé dohadování s načalstvem ale nebyl čas, dole byli možná v bezvědomí dva kosmonauti a byl ještě šance je zachránit. Kondratěv se už nikoho neptal a jeho lidi šli na to. Výsadek zahákl lano za popruhy padáku a Mi-8 pomalu stoupal a vlekl kabinu rychlostí asi sedm kilometrů ke břehu. Riskoval, že se motory přehřejí, zadřou se a oni také skončí v ledové vodě Tengizu. Davidov z otevřených dveří letounu sledoval, jak se kabina postupně vymaňuje z ledového zajetí a klouže za nimi. Do kabiny se dral ledový vzduch, ale Kondratěv měl na čele kapičky potu. A ten mizerný, nafouklý a vodou nacucaný padák! V jednu chvíli, asi pět kilometrů od břehu málem vrtulník srazil do vody. Modul se opět ocitl pod hladinou. Jen blesková reakce pilota a jeho umění je zachránila. Za čtyřicet pět minut vrtulník s podivnými závěsem dorazil ke břehu. Konečně! Od přistání uběhlo dlouhých jedenáct hodin.
Poklop se konečně otevřel a Rožděstvenskij, kterého si zase jednou voda přitáhla, a Zudov lapali po dechu. Byli konečně na pevné zemi, živí, promrzlí, bledí, s kruhy pod očima, ale v bezpečí! Zabalili je do teplého oblečení, nalili je horkým čajem s vodkou.
Ale bylo potřeba udělat fotografii pro TASS!
Puškarev věděl jak na to – prosil Davidova: „Josif, pomožte jim postavit se k modulu! Ať vypadají jako kosmonauti a ne jako zdechliny!“
Tak vznikla fotografie Vjačeslava Zudova a Valerije Rožděstvenského u ohořelé a „omrzlé“ kabiny jejich Sojuzu na břehu Tengizu. A z průlezu kouká hlava jejich instruktora Davidova.
Je to fotka pro veřejnost, pro svět. Aby všichni věděli, že se vlastně nic nestalo…
*
Ovšem tengizské dobrodružství mělo ještě dvě fáze dohry. Jak vedení nového CUP v Kaliningradu u Moskvy, tak „hlavní konstruktéři“ dodavatelských závodů součástí lodě Sojuz se snažili svalit neúspěch na oba kosmonauty. Dokonce to došlo tak daleko, že jim nechtěli udělit nejvyšší vyznamenání, pouze o stupeň nižší Leninův řád, ačkoliv jim podle pravidel za vykonání prvního kosmického letu náležela Zlatá hvězda Hrdiny SSSR. Ta, jak známo, spolu s titulem Letec-kosmonaut přinášela spoustu výhod oproti obyčejným občanům. Je paradoxní, že právě muži, kteří přežili svoji smrt (přičemž Zudov už podruhé!), měli být této cti zbaveni.
Ale zasáhlo velení vojenského letectva a po prověrce celého případu vyšetřovací komise oznámila, že kosmonauti i záchranné oddíly jednaly tak, jak měly, byť proti některým předpisům, protože jinak by došlo k neštěstí. A Zudov s Rožděstvenským svého „Hrdinu“ dostali. Podplukovník Kondratěv byl za záchranu posádky Sojuz 23 vyznamenán řádem Rudé hvězdy a námořníku Rožděstvenskému už nikdo neodpáral přezdívku Admirál Tengiz…

Neúspěšná stykovka se stanicí, ke všemu ještě vojenskou, ovšem znamenala, že číše trpělivosti s „úspěchy sovětské kosmonautiky“ přetekla i v politbyru ÚV KSSS. Takzvaná Havarijní komise se sešla na nejvyšší úrovni – tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov, ministr všeobecného (tj. zbrojního) strojírenství Sergej Afanasjev, generální konstruktér Valentin Gluško, šéfové ústavů a výroby.
Na této poradě, která se týkala neúspěšného spojení Sojuzu 23, byl také Boris Čertok a pochopitelně hlavní konstruktér navigačních systému Armen Mnatsakanyan, šéf Institutu pro přesné strojírenství NIITP, který vrtošivou IGLU, jenž úspěšně zmařila dobrou třetinu spojovacích manévrů Sojuzů, vyvinul.
Čertok ve svých vzpomínkách Rakety a lidé – Závody o Měsíc píše, že se debata pochopitelně svezla na stálé problémy s IGLOU. Odchylky o letového kurzu, které, jak se potvrdilo, měla IGLA na svědomí – konkrétně nesprávně nastavené limity úhlu přiblížení a vibrace ráhna, na kterém byl radar IGLY upevněn a tzv. „fluktuace“ se neprojevily jen v případě Sojuzu 23.
Například při letu Sojuzu 15 ke stanici Saljut 3 (Almaz 2) v srpnu 1974 s posádkou Genadij Sarafanov a Lev Ďomin probíhala automatická stykovka správně jen do vzdálenosti asi dvou kilometrů od stanice. Pak ne, že by IGLA nepracovala, ale ukazovala naprosto zmatečné údaje – vzdálenost třista padesát metrů detekovala jako dvacet kilometrů a automatika na základě toho zapálila hlavní motor pro zvýšení rychlosti a loď se prohnala kolem stanice rychlostí sedmdesát dva kilometrů v hodině ve vzdálenosti čtyřiceti metrů. Co scházelo ke srážce obou těles? Tento nebezpečný manévr posádka opakovala bez možnosti přejít na ruční řízení ještě dvakrát, než dostala povel k návratu.
A situace ne nepodobná této se málem odehrála i s lodí Volynova a znovu naostro s Rožděstvenským a Zudovem. To už přestávala být legrace – každé neúspěšné spojení stálo miliony rublů. Nemluvě o tom, kolik stykovek zachránili kosmonauti svým uměním pilotáže!
Když ministr Afanasjev požadoval od Mnatsakanyana kloudnou odpověď, proč se nezabývají těmito „fluktuacemi“, dopustil se akademik podle Čertoka těžké chyby. Snažil se vysvětlit fyzikální podstatu jevů, což ovšem Afanasjeva a Ustinova moc nezajímalo. A tak ministr požadoval, aby při každém dalším startu zaručil minimální stupeň oněch „fluktuací“.
A Mnatsakanyan, vědom si toho, že neustálé vylepšování IGLY odvádí jeho pracovní tým od vývoje dokonalejšího systému KURS v rozčílení prohlásil, že „další používání IGLY se rovná smrti, a proto je potřeba co nejrychleji dokončit KURS“.
Slova „rovná se smrti“ vyvolal v sále šok.
První se vzpamatoval Valentin Gluško a obrátil se k ministrovi: „Sergeji Alexandroviči, v souvislosti s prohlášením hlavního konstruktéra IGLY žádám zahájit speciální šetření. My jsme také pro KURS, ale na připravovaných lodích bude pracovat ještě IGLA. A toto prohlášení ohrožuje vládou potvrzený program využití orbitálních stanic…“
„Neuvážené prohlášení soudruha Mnatsakanyana prověříme a vyvodíme důsledky,“ ukončil na tamější poměry skandální situaci Afanasjev.
Netrvalo dlouho a v prosinci Mnatsakanyan dostal výzvu, aby na svoji funkci „ze zdravotních důvodů“ rezignoval. Ten to ale neudělal a tak byl 6. ledna 1977 z funkce odvolán…
Bohužel, IGLA ještě dlouho zlobila.
*
Dvojice Rožděstvenskij a Zudov se už bohužel do vesmíru nepodívala. Ale jejich „privodněnije“, jak se hezky rusky řekne přistání na vodu, nakonec pomohlo výrazně zlepšit organizaci i vybavení záchranných čet. A urychlilo modernizaci samotné kosmické lodě Sojuz. Nicméně – v historii sovětské/ruské kosmonautiky to bylo první a poslední přistání na vodní hladině.