Nejen současná pandemie koronaviru ukazuje, jaký dopad na společnost mají dezinformace. Nepravdivé informace se rychle šíří po sociálních sítích a jejich vyvracení je běh na velmi dlouhou trať.
Regulace dezinformačních médií ze strany státní správy v Česku zatím chybí. Spíš než v ní však odborníci jako stěžejní v boji proti fake news vidí mediální výchovu mladých lidí již od prvního stupně základních škol a lepší samosprávu profesních organizací. Uživatelé tuzemského internetu se na stránkách médií a na sociálních sítích setkávají hned s několika druhy dezinformací. Mezi „méně škodlivé“ lze zařadit ty, které čtenáře lákají smyšlenými informacemi nebo soutěžemi za účelem vytáhnout z nich osobní údaje, v lepším případě vydělat na samotné návštěvnosti, proklicích a reklamě. Ztráta osobních údajů je vždy vážný problém, tyto zprávy se ale zpravidla dotýkají desítek až stovek lidí, nikoliv celé populace.
Naproti tomu politické či geopolitické dezinformace již mají velký potenciál ovlivnit veřejné mínění. „Používají je zejména politici a jejich přidružení aktéři, kteří se snaží manipulovat veřejné mínění ve prospěch nebo neprospěch některého politika, strany, skupiny lidí nebo státu či instituce. Dezinformace používají na dosažení politických cílů,“ říká Peter Jančárik, spoluzakladatel projektu Konšpirátori.sk.
Rozšířenost tohoto druhu dezinformací potvrzují i samotní novináři. „Mezi tento typ zpráv, s nímž se lze setkat poměrně často, patří dlouhodobě zejména proruské zprávy, jež cílí na problematiku NATO a EU. V posledních měsících je však z velké části zastínily fake news týkající se prezidentských voleb v USA. Podobně nebezpečné jsou pak dezinformace spojené s uprchlickou krizí, které hrají do karet zejména pravicovým skupinám,“ popisuje šéfredaktor zpravodajského portálu EuroZprávy.cz Lukáš Kňazovický, jenž se specializuje také na dezinformace na sociálních sítích.
Další skupinou dezinformací jsou nepravdivé zprávy zaměřené na problematiku zdravotnictví. Současná krize související s pandemií koronaviru navíc jejich šíření nahrává. „Zdravotnické dezinformace považuji za nejnebezpečnější. Jde totiž o bludy, které mohou poškodit zdraví jednotlivců nebo celé populace. Typicky jde o různé antivakcinační hlouposti, zázračné léčby rakoviny či jiných nemocí, hoaxy o koronaviru a další,“ vysvětluje Peter Jančárik.
Jako postupně převládající pak dezinformace medicínského rázu vidí předseda Českého klubu skeptiků Sisyfos Jaromír Šrámek. „Nejde jen o explozi zájmu o odborníky na epidemiologii a virologii, při níž se do médií dostali i ti, kteří říkali nebo říkají nebezpečné hlouposti, jde o setrvalý stav. Je celkem běžné, že se v médiích v rolích odborníků na medicínu a nositelů relevantního odborného názoru objevují například homeopaté, praktici takzvané tradiční čínské nebo funkční medicíny,“ podotýká.
Kvalitní kritická žurnalistika a platforma inzerentů
Boj proti dezinformacím všeho druhu přitom podle oslovených odborníků není zdaleka tak jednoduchý, jako je jejich šíření. Proti dezinformacím se v Česku vymezuje řada neziskových spolků a sdružení, mezi něž lze zařadit například Nadační fond nezávislé žurnalistiky, zmíněný Sisyfos, spolek Čeští elfové či platformu Demagog.cz a projekt Neovlivní. Přesah k tuzemským médiím mají i slovenští Konšpirátori.sk. Dezinformacím se věnují i některá mainstreamová média, například EuroZprávy.cz spadající pod vydavatelství INCORP.
Důležitým kontrolním mechanismem by měla podle Jaromíra Šrámka být kvalitní kritická žurnalistika, která dokáže čtenáře přesvědčit, že dobrý novinář je přece jen výrazně lepší než dezinformátor. „Důležitá je kvalitní novinářská práce a důsledné ověřování informací, bez nichž budou média nahrávat dezinformátorům. Ruku v ruce s tím jde i schopnost články správně koncipovat, protože i špatně vystavěný text může posloužit jako podklad pro šíření nepravdivých informací. Stejně tak je ale nezbytný větší důraz na vzdělávání budoucích žurnalistů už během jejich studia. Výrazně tomu může napomoci například větší propojení médií se samotnými vzdělávacími institucemi,“ dodává Lukáš Kňazovický.
Podle Petera Jančárika v Česku rovněž chybí jasné stanovisko nebo platforma pro inzerenty, která by transparentně pojmenovala jejich postoj k reklamě na dezinformačních portálech. Právě příjem z ní je pro řadu z nich klíčový a jeho omezení tak může významně pomoci bránit v šíření fake news.
Se zapojením samotného státu do boje proti dezinformacím jsou pak oslovení odborníci opatrní. „S kontrolními mechanizmy státu je třeba zacházet velmi opatrně. Spíše se mi zdá, že by stát měl posilovat svoji strategickou komunikaci, aby jasně a konzistentně komunikoval a aby informační prostor nenechával napospas dezinfoscéně,“ vysvětluje Jančárik.
Podobně situaci vidí i Jaromír Šrámek. „Státní správa je v tomto znevýhodněná, protože u dezinformací s politickou agendou se jakákoliv represe, nebo dokonce jen reakce snadno stane ve zveličené podobě součástí dezinformace jako doklad toho, že dezinformace není dezinformací. Na druhé straně příliš opatrný postup vzbuzuje dojem nečinnosti. Například Státní zdravotní ústav má celou řadu funkcí, mezi nimiž je i zdravotní osvěta, takže by mohl přirozeně reagovat i na medicínské dezinformace,“ říká Šrámek.
Podle něj je přitom důležité konkrétní tvrzení pouze neoznačovat za dezinformace, ale také vysvětlovat, proč tomu tak je. Jak dodává, v potírání dezinformací by v některých případech mohla lépe fungovat i samospráva profesních organizací. Ty by mohly své členy za úmyslné šíření dezinformací souvisejících s jejich odborností trestat.
Mediální vzdělávání už od mateřské či základní školy
Důležitým nástrojem obrany proti dezinformacím je pak též přístup samotných uživatelů médií a internetu obecně. Osobní informační hygienu může praktikovat každý. „Podívat se, odkud informace pochází, jestli není od anonymu, zda dává prostor protistraně či se mě nesnaží pouze rozhněvat nebo vystrašit. V takových případech by se měl mít každý z nás na pozoru a velmi důkladně zvažovat, zda něčemu takovému bude věřit, nebo to dokonce sdílet,“ vysvětluje Peter Jančárik z Konšpirátori.sk.
Ten rovněž vidí problém i v nedostatečné mediální gramotnosti, která nebývá součástí školní přípravy. S mediální výchovou a tréninkem kritického myšlení by podle něj bylo nejlepší začít už v mateřských a základních školách, jako tomu je ve skandinávských zemích.
„Chybí dlouhodobá koncepce efektivního vzdělávání v kritickém myšlení na školách. Je snadné něco označit za dezinformaci, dokonce to může být i oprávněné, ale když významná část lidí nepochopí, proč jde o dezinformaci, účinnost odhalení tvrzení jako dezinformace bude nejspíš malá,“ dodává Jaromír Šrámek, předseda spolku Sisyfos.
Marta Molínová
