Začátkem Adventu jsem poslouchala v rádiu rozhovor s paní Helenou Haškovcovou, vynikající bioložkou a filozofkou, která se léta zabývá mnoha společensky prospěšnými činnostmi. Zejména si jí vážím jako průkopnice lékařské etiky, práv pacientů, ale také jako osobnosti, která se věnuje donedávna ne zrovna populárním otázkám stárnutí.
Upozorňuje na změny, které s tím do života jednotlivce, rodiny a celé společnosti vstupují. Rozhovor to byl nesmírně zajímavý, vřele doporučuji (najdete na internetu na stránkách Radiožurnálu).
Potenciál starší generace je velký
Zaujala mě zejména jedna část rozhovoru, když se se řeč stočila na to, jak důležité v současné rozkolísané a stárnoucí společnosti, je pěstovat vztahy mezi mladou a starší generací. Podotýkám, že časy se mění a věk dožití se prodlužuje, takže seniorem ještě není padesátník! Paní profesorka Haškovcová označuje období života do 59 let věku za zralý produktivní věk a teprve až po šedesátce nastává doba raného stárnutí. Období opravdového stáří podle ní přichází až po 75. roku věku a i to může být fáze, kdy člověk ještě může svůj život může kvalitně prožít.
To, že se lidé dnes dožívají vyššího věku v poměrně dobré kondici a lépe zajištění než kdykoliv dřív, je zároveň velká šance, aby se mezi různými generacemi udržovaly a rozvíjet vztahy, které přinášejí uspokojení každému z příslušné generace. Paní profesorka je přesvědčena, a praxe to dokazuje, že starší generace má v naší společnosti ohromný potenciál zkušeností, hodnot, postojů a prožitků, které by měla předávat mladším. Ten poklad, kterým disponuje, tvoří osobní, rodinné, pracovní zkušenosti, hluboké emocionální, sociální i komunikační zkušenosti a dovednosti.
Důvěra a tajemnost „černé hodinky“
V již zmíněném rozhovoru paní Haškovcová také přesně vystihla roli prarodičů v moderním světě, když řekla, že prarodiče mají právě se svými vnoučaty nejintenzivnější emocionální vztah. Proto je mohou pozitivně ovlivňovat, paradoxně jim tak pomáhat v moderním světě uspět. To se zatím v naší společnosti nedoceňuje.
Žijeme v době moderních technologií a leckdy ty starší až zaskočí, že mladší nedokážou komunikovat tváří tvář, že svěřují se s problémy internetu a mobilu. Kromě toho žijeme v době, kdy převládá tlak na výkon, kariéru, racionální přístup, kdy se požaduje úspěch, uplatňuje se egoismus. Jak se s tím mohou měřit nějaké osobní vzory a příběhy dědečků a babiček, řeknete si asi. Můžou.
Podstatný je čas a kontext, v němž se s dětmi ocitnete, kam mobil a počítač nemůže, obyčejná chvilka důvěrného povídání, jakási „černá hodinka“. Utváří se v ní nenahraditelný vztah vzájemného porozumění věkově si vzdálených generací, z něhož děti a vnoučata mohou čerpat inspiraci, poučení. Určitě znáte ty nekonečné všetečné dotazy dětí a vnoučat – babi, jaké to bylo, když jsi byla mladá, kdy ses zamilovala, kdys dostala první pusu, dědo, jak jste bydleli, jakou profesi jste si vybrali, proč, co jste dělali, když přišly špatné časy atd. V době, kdy na děti nemají rodiče obvykle čas a děti putují z kroužku do kroužku, se chvíle strávené zvědavým vyptáváním a posloucháním osobních příběhů a historek ze života prarodičů stávají emotivními zážitky, které si často děti nesou ve vzpomínkách po další život s sebou. Takovéto emocionálně založené pouto ostatně také dokáže rozvíjet v dětech schopnost empatie, zvídavost, sociální a komunikační dovednosti.
Dnešní prvňáčci budou pracovat v oborech, které ještě neznáme
Zúčastnila jsem se nedávno jedné odborné konference, kde se probírala i budoucnost světa práce. Kromě obecně známých pravd, že trendem se stává robotizace a automatizace, že např. V USA do 10 let zmizí 38 % pracovních míst, v sousedním Německu 35 % a u nás se odhaduje asi 44 %, tak tam z průzkumu společnosti Hays zazněla důležitá prognóza, která se našich vnoučat dozajista bude týkat. A sice, že 35 % dovedností považovaných nyní za důležité pro pracovní pozice napříč odvětvími, se změní. Zaměstnavatelé budou hledat lidi na nové pozice nikoliv podle praxe v určitém oboru, ale podle schopnosti člověka adaptovat se na nové prostředí, na změnu, na vztahy ve firmě a budou vyžadovat výborné sociální a komunikační dovednosti, týmovou spolupráci a chuť dál se učit novým dovednostem. Přitom my dnes nemáme ani zdání, jakým dovednostem, protože jak rovněž tvrdí zmíněný průzkum Hays, 65% dětí, které nyní nastoupí do 1. třídy, bude pracovat na zcela nových pozicích, o kterých ještě nevíme.
Ne, není to sci fi naše potomky taková nejistá budoucnost čeká. Oni, pravda jsou na ni moderními technologiemi, které si osvojují doslova v kolébce, připraveni, ale to stačit nebude. Co ty sociální, komunikační dovednosti, hodnoty a postoje?
Pomáhat najít jiným životní cestu
Pokud se vrátím k myšlence paní profesorky Haškovcové, že starší generace může ovlivnit sociální a emocionální vývoj dětí a vnoučat, krásně to zapadá do prognózy práce budoucnosti. Starší generace opravdu může ovlivnit rozvoj oněch sociálních a komunikačních vlastností a dovedností u svých vnoučat. Tím, že jim věnuje čas, že trpělivě odpovídá na nelehké zvídavé otázky, ale také tím, že s dětmi společně něco tvoří, vyrábí, dělá na zahradě, sportuje, rybaří, cestuje… Zapojuje zcela přirozeně děti do svých koníčků, nabízí jim vjemy a příležitosti, aby zjistily, co je baví. Je toho strašně moc, co mohou dříve narození předávat. Jsou to i postoje a hodnoty, díky nimž se jim něco podařilo nebo něco překonali. Bylo by užitečné, kdyby si školy na některé hodiny zvali starší lidi, mistry ve svém oboru, kteří by dětem předávali k daným tématům praktické zkušenosti a vyprávěli své životní příběhy.
Ve světě už to tak někde dělají. Kupříkladu brazilský podnikatel Semler založil školu, kde děti neučí profesionální učitelé, starší zkušení lidé nejrůznějších oborů, kteří se s dětmi dělí o své profesní, osobní i rodinné radosti, starosti. Semler věří, že tím předávají starší generace dětem něco ze své DNA životní zralosti a moudrosti a děti pak lépe dokážou poznat, co je v životě dobré a co zlé. To by jim mělo pomoci při rozhodování o jejich vlastním budoucím životě i při závažných rozhodováních, kdy jde o ví než o jejich život – třeba při správě města, v politice, v medicíně, soudnictví, školství nebo při řízení státu či byznysu.
Alena Kazdová
