Ukázka z knihy

Červen 1980

Ne že bych se bála letět.

Mámě se i po rozvodu vždycky podařilo sehnat dost peněz, aby nás každý rok mohla vzít aspoň na takové úspornější prázdniny. Jenže tohle je jiné. Moje matka, její neustále se střídající partneři i moje sestra Kristýnka zůstali v našem malém bytečku v Lundu, zatímco já jsem na cestě do Paříže. Sama. Totiž – sama až na Brittu, kterou jsem tady na letišti potkala asi před hodinou. Když jsme se představily, okamžitě jsme v duchu začaly jedna druhou hodnotit. Britta má dlouhé zlaté vlasy, tmavé oči a jemné rysy, což je můj fyzický protiklad – tedy téměř. Já mám rovné hnědé vlasy zastřižené nakrátko, světle zelené oči a jsem vysoká a hubená, s plochým hrudníkem stejně jako kluci z naší třídy. To, že mě vybrali do světa modelingu, nešokovalo jenom moje spolužáky. I já měla pocit, že to musí být nějaký špatný vtip. Vlastně pořád čekám, že na mě někdo vybafne se skrytou kamerou a vysměje se mi do tváře jako v těch amerických reality show. „Let 343, poslední výzva,“ oznámí ženský hlas v reproduktorech.

Ohlédnu se na Brittu. Stojí se svou matkou u vstupu do bezpečnostní zóny, objímají se a pláčou. Já už jsem na druhé straně. Moje máma předpokládala, že dojedu na letiště sama, i když jsem musela v autobuse třikrát přesedat,
v Dánsku najít správný trajekt a potom jet ještě dalším autobusem na letiště.
„Jestli se nedokážeš na letiště dostat sama,“ řekla mi, „jak chceš dělat v Paříži modelku?“

„Co si dáte k pití, dámy?“ zeptala se letuška s milým úsměvem, který jako by si všechny nasazovaly před začátkem směny. „Máme tady báječné červené Jacques Dubois, Beaujolais Village a suché bílé burgundské.“
Brada mi spadla údivem. Tohle bylo poprvé, co mě někdo bere jako dospělou. Šťouchla jsem do Britty. Možná to bude moje konkurentka na poli modelingu, ale v tuhle chvíli je to moje jediná potenciální přítelkyně. Existuje snad lepší způsob, jak prolomit ledy, než využít omylu letušky, která nás považuje za dospělé a nabízí nám alkohol? Jenže Britta vypadala, jako by už tvrdě spala.
„Co?“ zasténala a pootevřela oko.
„Pití,“ odpověděla jsem s užaslým výrazem a pokývla bradou k vinným lahvím, které se nám tu nabízely.
Když letuška uviděla můj výraz, vyměnila lahve za plechovky s kokakolou a s významným pohledem prohodila: „Tak možná něco nealko?“
Každá jsme si vzaly plechovku. Brittě vůbec nedošlo, jakou příležitost jsme právě propásly.
Posadila se rovně a začala si mnout oči. „Promiň, asi jsem i zdřímla. Včera večer jsme to s Larsem trochu protáhli.“ Povzdychla si. „Bojí se, že na něj zapomenu, víš, když kolem sebe budu mít všechny ty úžasné francouzské modely a ostatní. Ale já mu řekla: ‚Koukni, mně je šestnáct a tobě dvacet. Jestli si každý z nás najde někoho jiného, pak to tak asi mělo být, nemyslíš?“
Chápavě jsem přikývla, jako bych už taky měla vážnou známost. Jenže Bengt se asi počítat nedá.
Britta si otevřela plechovku s limonádou a nalila ji do plastového kelímku. „Mimochodem, jak se vyslovuje tvoje jméno? Nemohly jsme se s mamkou shodnout, jak je to správně.“
„Ji-ri-na,“ odslabikovala jsem jí. Takhle vyslovovali moje jméno
ve Švédsku. Správnou výslovnost, Jiřina, jsem slýchala jenom doma…

O autorce:

Pavlína Pořízková (*1965) je bývalá hvězda světového modelingu, příležitostná herečka, scenáristka, režisérka a v poslední době také spisovatelka. Narodila se
v Prostějově, po dlouhých peripetiích se jako dítě mohla ve Švédsku připojit
k rodičům, kteří tam mezitím emigrovali. V roce 1980 získala jako patnáctiletá kontrakt v Paříži a nakonec našla domov ve Spojených státech amerických. Její první kniha, kterou adresovala dětskému publiku, Adventures of Ralphie the Roach (Dobrodružství plotice Ralphie) vyšla v roce 1992. Spolupodílela se na ní
s kolegyní ze světa modelingu Joanne Russelovou. Druhá kniha Pavlíny Pořízkové, Léto modelky, je určena dospělému čtenáři, kterého zajímá, co všechno tuto lukrativní profesi provází. Pavlína Pořízková žije s manželem, hudebníkem Rikem Ocaskem, a dvěma syny v New Yorku.